Hřbitov

Obraz originál.

Jaroslav Valečka (* 27. 10. 1972) je český malíř a grafik. V letech 1991 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a ve své tvorbě se věnuje tradičním malířským námětům, zejména krajinomalbě a figurálním kompozicím. Ve své tvorbě se často vrací do svého dětství, které strávil v severních Čechách. V dílech se odráží ponurá atmosféra bývalých Sudet, které představují krajinu s vysokými kopci a temnou historií kraje. Pro jeho obrazy jsou typické náměty se silnou tématikou, tísnivou atmosférou a nádhernou barevností.

Hřbitov:
Na vlhkém okraji lesa stával německý hřbitov. Šířil kolem sebe klid a pokoj. Vytrvale se držel svého tichého zanícení i tam, kde se živé duše ztrácely. S očima dokořán zahleděný do nebes. Po staletí bez mrknutí oka. Kamenné náhrobky zadumaně provázely jmény dávno zesnulých. Pokud se už definitivně nerozhodly padnout na kamenná záda. Edeltraud Rilke, Joachim Finkelkraut, Berta Zinkel. Jak asi vypadali? Koho milovali? Vzal je někdo za ruku, když se cítili osamělí? Po válce se všechno změnilo. Nejdříve pobořili a ukradli náhrobky. Poté rozebrali hřbitovní zeď. Ve vsi začaly záhy vyrůstat domy z vyvráceného kamení. Krev jiného. Nepálí. Nakonec vykáceli i stromy. Nezůstala po nich ani jediná větvička, co by se rozhodla ještě žít. Na rozbořený hřbitov si vzpomněli až v devadesátkách. Na dušičky, vyhnané ze staletých domovů. Všemi opuštěné. Rozsvítili svíčky. Zářily do daleka. Snad aby přivolaly okamžiky posvátné tísně. Nebo jen vzpomínku. Znovu se světýlka mihotala a jak se vosk roztékal, slil se do zářící ohnivé říčky s rameny unavenými kouřem. Jako láva, když se vyhrne a hasne. Záře odtéká krajinou, dušinky stoupají k nebi. Kouřová clona uniká zesnulým. Možná i odpouštět se naučí.